Roman: „Dostal jsem druhou šanci na život“

Dalším klientem, kterého představujeme, je pan Roman. Ten se narodil v Mostě, ale pak žil s rodiči do svých šesti let v Záluží (zaniklá obec v okrese Most). Poté se přestěhovali s rodiči do Meziboří. „Dětství pro mě byla nejhezčí kapitola života. Hodně jsem sportoval a zažíval různá dobrodružství,“ vypráví pan Roman. Základní školu vychodil v Meziboří, a poté se dostal na ekonomickou školu do Teplic. Bohužel školu již nedostudoval, ve třetím ročníku byl nucen studium ukončit. „Pak jsem se vyučil číšníkem v Bílině, a poté jsem pracoval v různých mosteckých restauracích,“ dodává Roman.

Rodina

Roman moc rád vzpomíná na oba rodiče. Oba ho velmi milovali. „Tatínek byl můj guru. Měl na mě velký vliv,“ vzpomíná Roman. Dále doplňuje, že spolu často hovořili o politice a také hodně sportovali.  Tatínek již nežije, ale stále má oporu ve své mamince, kterou pravidelně navštěvuje.

Roman se v sedmnácti letech seznámil se svojí budoucí ženou, svatbu měli o dva roky později. Narodila se jim dcera Lucie. Roman na to vzpomíná jako na nejkrásnější zážitek. Obdobný pocit pak ještě měl, když se narodila vnučka Nikolka. Bohužel, manželství nevydrželo a se ženou se nakonec rozvedli.

Nemoce ho provázely celý život

Panu Romanovi, již jako mladému, diagnostikovali těžkou poruchu osobnosti, později se u něj projevila poúrazová epilepsie a ještě později tzv. polyneuropatie (povšechné postižení periferních nervů). I přes tyto nemoci se snažil pan Roman žít naplno. Dokonce hrál závodně fotbal a vzpíral. V jednadvaceti letech nastoupil na vojnu, ale po epileptickém záchvatu, kdy byl mimo vědomí tři až čtyři hodiny, musel vojenskou službu ukončit. „Pak jsem si zažádal o plný invalidní důchod,“ dodává Roman.

Peníze, alkohol, zábava a delirium tremens

Později měl již Roman jen částečný invalidní důchod a přivydělával si jako vrátný nebo topič. V té době nebyl zrovna moc při penězích, a tak se dostal k „oboru“, na který není dnes úplně pyšný, ale byla to pro něj velká zkušenost. Pan Roman se vyskytl v branži „nejstaršího řemesla“, kdy se staral o několik děvčat, která mu vydělávala peníze. „Byl jsem v 90. letech jedinej bílej v Dubí, který se v tomto oboru vyskytoval,“ popisuje Roman. „Vydělal jsem dost peněz, a k těm holkám jsem se choval hezky. Určitě se se mnou neměly špatně,“ vypráví Roman. „Později jsem z toho odešel. Začali to dělat cizinci a jejich chování nebylo zrovna vhodné, bylo až nebezpečné,“ uzavírá Roman.

Druhá šance

Roman se celý život rád obklopoval lidmi a rád se bavil, samozřejmě nechyběl alkohol. „Začal jsem popíjet v partě s klukama. Hlavně pivo. Byla to zábava a pobavení,“ vzpomíná Roman. Popíjet začal zprvu tak, jako asi většina lidí, především v partě a pro zábavu. „Popíjel jsem od mládí, a tak nějak se to začalo stupňovat,“ popisuje Roman. Dále vypráví, že jeho alkoholová anabáze se táhla až do 39 let a vyvrcholila tím, že pil šest litrů vína denně. Nemohl se pak ani postavit, chodil v bytě po čtyřech. Pak následovalo tzv. delirium tremens (nejtěžší stádium abstinenčního syndormu). „Už jsem byl na druhém břehu a můžu říct, že po smrti nic není,“ vzpomíná na těžké chvíle Roman. Roman skončil na LDN v Mostě, ležel tam celé dva roky. Zpočátku měl hrozné halucinace a rok nemohl chodit. „Vlastní vůlí a pílí jsem se nakonec zase naučil chodit. Cvičil jsem nohy a chodil jsem hodiny po chodbě sem a tam,“ popisuje Roman.

Z Mostu do Vejprt

Z LDN v Mostě byl přestěhován do Sociálních lůžek v Podbořanech, kde žil 7 let, pak se dostal do zařízení do Vejprt. „Tady jsem se našel, našel jsem tu přátele, někoho, s kým si mohu popovídat,“ popisuje Roman. Mimo povídání se svými přáteli, také rád sleduje sport, poslouchá muziku, zajímá se o showbyznys a politiku.

Dále doplňuje, že je rád, že může pomáhat, našel pokoru k životu a dostal druhou šanci na život. „Víte, jeden primář mi řekl, že medicínsky udělali vše, ale pak už to bylo v jiných rukou. Tímto jsem našel víru v Boha a našel sám sebe,“ uzavírá povídání Roman.

Milan: Viděl jsem anděla bez tváře, tak mi řekli, že mám schizofrenii

Milanovi je 39 let a pochází z Mostu. Má sourozence, o rok mladší sestru, která žije v Českých Budějovicích. Milan rád vzpomíná na dětství, protože často jezdil s rodiči na chatu v obci nedaleko Žatce. „Tam jsem to měl moc rád. Mrzelo mě, když naši chatu prodali,“ říká Milan.

Studium, život a objevená schizofrenie

V Mostě chodil na základní školu, kde se mu docela dařilo. Dále nastoupil na střední průmyslovou školu v Duchcově, tu ale nedodělal. „Nevěděl jsem, co od života chci,“ popisuje Milan a zároveň dodává, že se mu v tom období začaly objevovat první náznaky jeho nemoci – schizofrenie. Poté, co jeho rodiče prodali Milanovu oblíbenou chatu, postavili dům v Lomu u Litvínova. „Tam se mi již moc nelíbilo, cítil jsem se tam od všeho separovaný a nedokázal jsem se s tím smířit,“ vzpomíná Milan. Zároveň se mu již začala projevovat již zmíněná nemoc. „Viděl jsem anděla, a tím to všechno začalo,“ vypráví Milan. Byl přesvědčený o tom, že to byla pravda, ale nikdo mu nevěřil. „Já jsem v tom viděl svoji víru, lásku, pravdu a naději,“ popisuje Milan. Protože všechno nasvědčovalo tomu, že by Milan mohl trpět duševní nemocí, tak jej vzali rodiče k psychiatrovi. Ten mu dle jasných příznaků diagnostikoval schizofrenii. Na základě toho byla prozatím Milanovi doporučena hospitalizace v psychiatrické nemocnice v Horních Beřkovicích, kam také na dvě měsíce nastoupil.

Nový začátek

Po návratu domů z psychiatrické nemocnice, zažádal o invalidní důchod, a protože by nezvládl dál bydlet samostatně u rodičů, tak se s nimi domluvil, že půjde do chráněného bydlení v Meziboří. „Tam jsem nebyl spokojený, tak jsme podali žádost do Vejprt,“ popisuje Milan. Ten nejdřív nastoupil do DZR Krakonoš. Později přešel díky svým schopnostem do našeho chráněného bydlení, kde bydlí dodnes. „Já jsem tu spokojený, nic mi tady nechybí,“ dodává Milan. Zatím žádnou změnu neplánuje, ale jak sám říká, kdo ví, co bude za pár let.

Snaží se žít aktivně, i přesto, že trpí duševní nemocí

Milan rád poslouchá hudbu a rád cestuje. Cestování je mu umožněno také díky hezkému vztahu s rodiči, kteří jej v tom podporují. „Nejdál jsem byl s tátou v Thajsku, ale to už je asi deset let zpátky,“ vypráví Milan. Jeho dalším snem je navštívit New York a Amsterodam.

Milan se dále rád zúčastňuje aktivit, které nabízí Centrum volného času „Lata“. Má rád sport a pravidelně jezdí s týmem reprezentovat Vejprty na Seni Cup.